Moje babička
Narodila se v roce 1896 jako poslední z pěti děvčat v rodině, která rozhodně nežila v blahobytu. Kdo tenkrát také mohl žít v blahobytu? Základní vzdělání se jí dostalo ve vesnické obecné škole. Na školní docházku se mezi chudými moc nedbalo. Učitelé ledacos tolerovali, ale dbali na to, aby se děti naučily číst,psát,počítat a hlavně, znát dějiny a být hrdi na svou vlast. Poměrně brzy jí umřela maminka a babičku, tehdy ještě velice mladé děvče, si k sobě do rodiny vzala její teta, žijící v Praze. Tak se babička, děvče z vesnice, ocitla v pro ni naprosto neznámém světě. Navíc v dobře situované rodině právníka. Vůbec jí nevadilo, že tam byla v pozici lepší služky. Měla se tam dobře a hodně se naučila.
Ještě před první světovou válkou se seznámila se svým budoucím manželem Václavem. Než se však mohli vzít, přišla válka a Václav narukoval. Na Ruské frontě byl zajat a jako legionář znovu nasazen do boje ve Francii, kde se zúčastnil zákopové války u Verdunu. Zde byl několikrát raněn, přiotráven chlórem, prožil spoustu dramatických situací, ale přežil. Vrátil se ověnčen medailemi, ale po tom co zažil, jako ateista. Rozhodně odmítl sňatek v kostele a tak je s babičkou oddali jenom na úřadě. Babička, jako silně věřící katolička to těžce nesla, ale co jí zbývalo. V roce 1922 se jim narodila moje maminka a společně prožívali krásná prvorepubliková léta na lesovnách a hájenkách v okolí Lán. Německou okupaci děda Václav jako francouzský legionář psychicky nezvládl. Navíc byl propuštěn ze služby, vytržen z lesa a za Heydrichiády umírá.
Já, narozený až po válce, jsem ho nikdy osobně nepoznal, ale babička mi o něm mnoho vyprávěla. Nikdy nezapomenu, jak nám, dětem, babička vykládala, jak děda honil pytláky, jak vyháněl od hájenky kočující cikány a smál se tomu, jak cikánka utíkala a křičela: „ Aby tě cholera zgrentila!“. Jak zaspal, když měl doprovázet knížete pána na tetřeva a když před hájenkou zahrčel knížecí kočár vyskočil z ložnice oknem a oblékal se na zahradě. Jak, když přišli Němci, zazdil se zedníkem zbraně, které měl jako legionář z války, v hájence do výklenku pod okno. A když se museli z hájenky odstěhovat, nechal je tam.
Po válce žila babička u nás. Starala se o domácnost, hospodářství a o vnoučata. Byla výborná kuchařka. Vše co uvařila, bylo chutné a bezvadné. I v době poválečné, kdy byl lístkový systém a koupit se toho dalo jen málo. Ale bylo domácí zvířectvo,zahrádka,zahrada a les. Když rostly houby, vyběhla babička za hájenku a pod vysokými lípami, bosa - aby nic nerozšlápla, vždy něco do polévky našla. Její bramboračka, to byl kulinářský zážitek. A vdolky s borůvkami a smetanou. A omáčky.Rrajská, houbová,znojemská,svíčková. A segedínský guláš! A jak uměla připravit zvěřinu! A domácí nudle, které krájela velkým nožem z rozváleného těsta, které předtím nechala oschnout ve velkých plachtách na ubrusu přehozeného přes zastlané peřiny.
Na nákup to bylo minimálně dva kilometry přes les do vesnice. Běžný nákup( i s námi dětmi) odvezla na vozíku, pro velký nákup nás zavezl s koňmi kočí Zaňák. Rád, protože vedle krámu byla hospoda a on si tam stihl, než babička nakoupila, dát několik piv a nějakou tu štamprličku. Cesta domů bývala často veselá, seděli jsme na pytli mouky a poslouchali, co si s babičkou Zaňák povídal.
Telefon,Skype,e-mail ani Facebook v té době nebyl. Ale každý den nás navštívil pošťák. Povykládal, co je nového, přinesl noviny a často i dopis. Noviny četla babička vždy po obědě. V křesílku. Vedle ní spal kocour a babička usnula vzápětí. Třeba jen na dvacet minut, ale pravidelně každý den. Odpočinula si a dál se věnovala domácnosti. Na dopisy odepisovala ihned. Dopisy psala velice pečlivě, nedělala hrubky a psala úhledně tak, jak se v obecné škole naučila.
Jednou ročně nás babička opustila a vydala se za svými sestrami. Vlakem nebo autobusem. Na žádnou sestru nezapomněla, všude se na její návštěvu těšili a připravovali. Babička přijela, pro každého měla nějaký dárek, povykládala co je kde nového, přespala a cestovala dál. Po týdnu se vrátila. V tašce láhev medu, kus uzeného, z domácí zabíjačky jitrnice a tlačenku,šátek,který jí dala sestra a někdy přijela i se živou husou v košíku. Husu doma pečlivě šiškovala,aby měla dost sádla. Šišky pro husu jsme vyráběli spolu s babičkou, sušili jsme je na kamnech. Ještě dnes cítím tu vůni.
Vždy večer, když šla babička spát, vlezl jsem si k ní pod peřinu. Bylo tam teplo a babička mi tak nádherně voněla! Často, když jsem na ní mluvil, neodpovídala. Modlila se. Modlila se, jak říkala, za nás všechny, za své sestry a známé. Modlila se také za to, aby měla bezbolestnou a rychlou smrt. Tenkrát jsem to nechápal. Zemřela v 74 letech, večer usnula a již se neprobudila. Když už to muselo být, byla to bezbolestná a rychlá smrt a já dnes věřím, že si jí babička vymodlila.
Je čas dušiček a já, důchodce, vzpomínám. Vzpomínám na babičku a zamýšlím se nad tím, co vše prožila, co nám dala a co jí dlužíme. Žijeme rychle, máme rychlá auta, dorozumíváme se Skypem přes celou zeměkouli, u ucha máme mobil a před sebou stále otevřený počítač. Jeden k druhému však máme hodně daleko. A tak mi babi promiň, letos se ti na hrob o dušičkách zase nepodívám. Jsem v důchodu, mám auto, ale nemám čas! Promiň! A odpusť mi to, prosím.
Petr Ziegrosser
Jak dva důchodci postavili v Kojákovicích kapličku
Malých sakrálních staveb není v naší zemi nikdy dost a ani jich nikdy dost nebylo. A také jsme se někdy v minulosti k nim nechovali dobře. V poslední době však zažívají renesanci.
Petr Ziegrosser
Kojákovické štíty
Kojákovice, malebná vesnice v Jižních Čechách nedaleko Třeboně.Místo, které mám rád. Pokusím se vám ho trochu přiblížit několika fotografiemi.
Petr Ziegrosser
A je tu znovu Štědrý den.....
Zažil jsem jich více jak sedmdesát.Jeden hezčí než druhý.A na každý z nich jsem se těšil. Jo, Štědrý den je holt jen jednou v roce.
Petr Ziegrosser
Pečení chleba postaru IV.
Pečení chleba postaru velice dobře popsal můj dlouholetý přítel František Libosvár. Třeba vás jeho povídání zaujme tak jako zaujalo mne.
Petr Ziegrosser
Pečení chleba postaru III.
Pec je postavená, dostatečně vyschlá a je připravená na první zatopení a sázení chleba. Přichází čas ji vyzkoušet. Ale to se nejdřív musí řádně vytopit, musí se uhníst těsto a s Boží pomocí bochníky nasázet do pece.Jak se to dělá?
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Americkou Oklahomu a okolní státy zasáhla série tornád. Úřady hlásí čtyři mrtvé
Nejméně čtyři mrtvé si vyžádala série tornád, která od sobotního večera zasáhla Oklahomu. Podle...
Nikdy nekončící hrozba. Finsko si zvyká na nový vztah s Ruskem
Ozbrojení finští pohraničníci na běžkách střeží východní část země, nejnovější a nejdelší hranici...
Lesy chce předat mnichům bez soutěže. Smlouvu nachystal starosta předem
Premium Mohlo to být jedno z rozhodnutí, jakých města jako osmitisícové Milevsko udělají ročně stovky....
Stavební úřady se děsí novely, mluví o nejistotě a nabírají nové pracovníky
Stavební úřady napříč republikou se obávají reformy stavebního zákona. Kvůli nárůstu práce tak...
RD Holice, pro příjem z nájmu nebo pro vlastní bydlení
Dukelská, Holice, okres Pardubice
3 850 000 Kč
- Počet článků 15
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 889x