Pečení chleba postaru IV.

Pečení chleba postaru velice dobře popsal můj dlouholetý přítel František Libosvár. Třeba vás jeho povídání zaujme tak jako zaujalo mne.

,Jak se pekl v Hluku chleba u pekaře před sedmdesáti lety.

Takovým dotazem jsem byl překvapen svou dcerou a vnučkou hluckého pekaře. V televizi viděla dnešní moderní elektrické velkopekárny i ve skanzenu starou pec na dřevo, kterou v té době ve většině chalup neměli.

Pokusím se pečení chleba popsat, tak jak mě to utkvělo v paměti z raného dětství u nás doma v naší pekárně.

Už v dávné minulosti byli ve městech, později i na vesnicích,  řemeslníci zvaní  pekaři. O jejich důležitosti je zbytečné se  zmiňovat, protože chléb je v naší evropské civilizaci hlavní potravinou. Toho  si byl vědom i můj dědeček, když dal čtrnáctiletého  synka do učení na pekaře v Poštorné  se slovy : „ Františku ,budeš mět řemeslo při kerém nepoznáš co je to hlad „  Věděl o čem mluví, protože se  před šesti léty  vrátil z   I. světové války.

Po dvanácti letech učení, tovaryšování  a mistrovských zkouškách si tatínek v rodné obci Hluku , za své celoživotní  úspory zařídil živnost pekařskou.   Nechal si postavit pec ve svém malém domku a začal s pečením chleba .

Chleba pekl z nakoupené mouky na prodej a ženám rolníků pekl chleba  doma připravený, protože už v té době nebyla v každé chalupě pec na chleba.  Zanedlouho přišla německá okupace a lístkový systém rozdělování potravin zesílil počet zájemců o pečení vlastního chleba.

V té době začal tatínek péct a prodávat rohlíky. To už se tatínek  oženil  pracoval spolu s maminkou.

Celá technologie pečení byla následující:

Na okraji pece se rozdělal oheň a celá pec ze  šamotových cihel se  řádně roztopila tvrdým dřevem , ( dub a habr) . Dřevo pocházelo z pařezinového hluckého háje Hlubočku, kde jej tatínek kupoval . Dřevo bylo v metrech a muselo se řezat na půlky a štípat. Štípat dřevo  často pomáhal tatínkovi starý dřevorubec  strýček Šácha. Nákup dřeva zprostředkovával  hajný Jelének, který mně přímo očaroval svou lankasterkou, kloboukem se sojčím peřím a  myslivecko-latinskými historkami jeho vlastních zážitků.  Tehdy hajní místo brašny plné papírů, jak mají  dnes , nosili neustále na rameni flintu a na zádech ruksak, se zajímavým obsahem ( houby, srnči shozy a v době lovu nějaká ta koroptvička ). Hajní měli v té době taky větší respekt, díky nasoleným štětinám v patronech k použití na území jejich hájenství.

Pečení chleba byla poměrně složitá záležitost. Bylo k tomu zapotřebí dva druhy mouky ,( pšeničná a žitná) , předem připravený kvásek a přidáním vody se  mísilo těsto. 

Kvásek se udržoval se stejnými kvasinkami  trvale , podobně jako se provádí „ zavínění „ nového vinného sklepu kulturními kvasinkami. Mísení těsta se provádělo v díži ručně, později strojní,elektrickou míchačkou.  Rozhnětené ( rozmíchané) těsto  s podsypáním mouky se vyválelo na  kulaté bochníky nebo  válcovité  „štrycle“ a dalo se nakynout  do slaměných opálek,   (ošívek) , které  částečně tvar chleba formovaly.

Pec když byla ,tak po dvou až třech hodinách topení potřebně rozehřátá, tak se žhavé uhlíky vyhrabali a dali do velkého  uzavíratelného kotle, kde se tak zvaně udusili a zbylo z nich dřevěné uhlí, které se používalo  při vytápění v kamnech v kuchyni ; pravidelně toto uhlí brával kostelník, strýček Jakůbek do kaditelnice  pro kostel.

Plocha pece  zaprášená popelem se mokrou hadrou na dlouhé tyči vytřela a tomu se říkalo hašení pece.

Patřičně nakynuté chleby se pak sázely do pece na dřevěné velké lopatě.

Lopaty, jednu velkou na sázení chleba a menší na přesazování vyráběl hlucký truhlář, strýček Šlosar, mimo jiné byl specialista na výrobu truhlí pro nebožtíky.

Řemeslníci co dělali výrobky ze dřeva, se nazývali podle toho co vyráběli na truhláře ,stoláře -vyrábějící nábytek,  koláře – vyrábějící vozy k potahům a  bednáře -  vyrábějící  bečky, puténky a podobné nádoby.

K peci se podávaly chleby tatínkovi k ruce, protože stál v jámě před pecí , ( zvané peklo ) , aby do pece lépe viděl a měl „lopatu po ruce „.

Nakynutý chleba vyklopil z ošívky,  na lopatu mírně posypanou moukou, aby se na lopatu nelepila, a chleba omyl štětkou,( štrejkovkou) namočenou ve vodě a kolíkem do chleba udělal několik dírek ,aby chleba nepraskal.

Takto chleby poskládal všechny do pece .

Asi tak za půl hodiny se malou lopatou chleby tak zvaně „ přesazovaly „

Zhruba čtyři metry dlouhá pec nebyla stejnoměrně rozpálená a tak se  chleby přesazovaly k úplnému dopečení . Chleby bledší barvy na místa chlebů tmavší, červenavější barvy. Tím se dosáhlo rovnoměrného upečení  Upečený ,teplý chleba  naskládal tatínek do proutěného koše, ten si dal na záda  a se zátěží kolem  30 kg,  sedl na kolo a chleba rozvážel po obchodech  a to  v zimě i v létě.... Polovina  upečeného chleba se prodala přímo doma „ od pece „ .

Zvláštní kapitolou pečení byl selský chleba, který doma připravený v ošívce si hospodyně přinesly jen k pekaři upéct. To byly doby, kdy každý chleba měl jinou chuť. Bochník chleba byl velké obývací kuchyni pod bílou plachetkou na  čistém stole s velkým nožem  a když někdo přišel na návštěvu byl pobídnut „ okoštuj , jaký je náš chleba „. Podobně se nabízela i voda z  vlastní studny k pochválení a srovnání s vodou kterou měli doma.

Chléb načínala hospodyně domácnosti  s pokřižováním a když nám děckám spadl krajíc na zem , tak jsme jej ofoukli od prachu, (To byl asi přetrvávající zvyk z doby, kdy podlaha byla tlučená zem s plevami ) a museli  jej políbit, protože to byl  „Boží dar“.  Na poli ,když jsme jako děcka pomáhali a šlápli  na pokosu na klásky, tak jsme byli napomenutí s přidaným pohlavkem. Taková byla úcta ke chlebu. Tyto zvyklosti všechny pramenily z kultovní úcty ke chlebu.

S tím selským chlebem byly v pekárně nemalé problémy pro mistra pekaře.( tatínka oslovovali mistře ) .Když chleba měl jakoukoliv vadu ( chleba praskl ,byl moc a nebo málo vypečený , a proč ho měla sousedka lépe upečený ….) vinen byl vždy pekař.  Na chlebu musel být  lístek se jménem a „ to býval frkot, když se v peci některé lístky odlepily a  chleby pozaměňovaly“ . Kdo přišel dřív, to dá rozum , tak se hlásil  k tomu pěknějšímu chlebu.....a ti co přišli později tak dělali křik...

Přinesené chleby k pečení byly různě velké, protože chleba byl v rodině  jeden a jeho velikost podle počtu osob v rodině . To byl důvod, že se za upečení u pekaře platilo podle váhy chleba a ne od kusu.

Důvod k pečení vlastního chleba silně vzrostl po zavedení lístkového způsobu rozdělování potravin po německé okupaci, za tak zvaného protektorátu.

Po osvobození tento způsob rozdělování pro nedostatek potravin  zůstal. Po roce 1948 se stal lístkový sytém bičem na rolníky, co nechtěli vstoupit do JZD.  V roce1953 byl měnovou reformou lístkový systém zrušen.  Před rokem 1953 době soukromě hospodařící rolníci museli si slavnostních péct chleba z vlastního obilí semletého v  hluckém mlýně  u Klofáčů. Bylo kruté, když pro děcka ze selských rodin byl rohlík od pekaře nedostupnou lahůdkou, přestože domácí buchty s trnkama a mákem byly daleko chutnější. Děckám se to  špatně vysvětlovalo.., ...známe přeci ten biblický příběh se zakázaným jablkem v ráji....

V pekárně byly k zapůjčení velké plechy ,( 90 cm  x 60 cm  ) , na kterých si zákazníci mohli u pekaře nechat upéct větší množství pravých hluckých koláčků . Z velké pece byly koláčky „prý“ chutnější, než s domácí trouby.

Pekly se například na svatby a taky pro větší rodiny na svátky vánoční,velikonoční a hody.

Všechno to pečení selského chleba v pekárně, včetně svatebních a velikonočních koláčků skončilo v roce 1954.

Harmonikář „ Frenk“ Řiha ,  ( navrátilec z Ameriky, kde si vydělal „ slušné peníze“  a přezdívku Frenk ) , zpíval na svatbách své písničky , mimo jiné i aktuální o znárodňování a kolektivizaci zemědělců,  se slovy : 

„ Proč bychom se netěšili,  když nám všecko znárodnili  ,máme  Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou , haj husičky haj, budeme mět ráj..... „

Přišel jsem domů ze školy, mamka strašně brečela a tatínek seděl strnule u pece,  tak jsem se zeptal :

„ Co se stalo, zemřel nám někdo v rodině ?

  „  Mamka uslzená odpověděla :  „  ...pekárnu nám znárodnili „.

 Já jsem v tom okamžiku získal cejch „ syn živnostníka „ , což nebyla žádná sranda v kádrových posudcích, studiem počínaje a pracovně-   společenským zařazením konče …..

František LIBOSVÁR